Historie původu a vinné révy

„Víno je věc podivuhodně vyhovující člověku - jak zdravému, tak nemocnému; budiž však podáváno ve správné míře podle tělesné stavby jednotlivce" (Hippokrates), Jíž tento slavný „otec medicíny", řecký lékař (460 - 357 př. n. I.), nepochyboval o skvělých účincích vína. Tradice pěstování vinné révy patří v Rakousku, stejně jako u nás, k těm, které sahají hluboko do minulostí. Dnes je Rakousko svou výrobou téměř soběstačné a víno patří k nezbytnému doplňku životního stylu.

Je zvláštní, že víno je opředeno daleko více pověstmi než kterýkoliv jiný nápoj. Dá se z toho usuzovat, že přece jen jeho význam v životě lidí je velký, možná větší, než je kdokoliv ochoten připustit. Jedna z pověstí sahá až k Noemově arše: Noe objevil po přistání na úpatí hory Ararat mezi kmeny, ze kterých byla loď postavena, pnoucí se rostlinu. Zasadil ji a dále se o ni nestaral: na podzim se urodily modročervené, lahodné plody, za několik let již Noe se svými syny osázel odnožemi celý svah. Plodů přibývalo a jednou Noe džber s natrhanými plody zapomenul v koutě svého stanu - nebyly tam již hrozny, ale bublající nápoj, jehož chuť i následky pití Noe brzy okusil... Za dalšími pověstmi se přesuňme do řecké mytologie - najdeme tam Dionýsa, jehož příběhy jsou snad všechny svázány s vínem - vždyť se stal bohem vína. S jeho jménem byly po staletí spojeny oslavy vína a života. Ostatně prý i Dionýsos říkal, že člověku je po první sklenici vína jako ptáku, po dvou či třech číších je silný a odvážný jako lev, po dalších sklenkách již tropí „osloviny".

Kromě bájí ovšem existují nezvratitelné důkazy archeologů, kteří doložili, že vinná réva byla na světě dříve než člověk. Na rozdíl od ostatních objevů lidstva, byl objev výroby vína relativně velmi jednoduchý - když to srovnáme např. s komplikovanou výrobou tabákových výrobků. První vinice vznikly na Blízkém východě, asyrské a babylónské vinařství bylo na vysoké úrovni, a co teprve Egypt! Faraónové prvních dynastií již pěstovali na osm odrůd vinné révy. Staré Řecko, Kréta, Thrákie, ty všechny oblasti měly vyspělé vinařství, dochovaly se rady o hnojení, roubování, očkování a řezu vinné révy. Z Řecka se pěstování vinné révy rozšířilo do Itálie, na Sicílii i do Černo-moří. Féničané budovali vinice v severní Africe i v jižní Francii. Římané zacházeli s vínem opravdu pečlivě, a to nejen při jeho pěstování a výrobě, ale také při přechovávání - ve vybraných amforách, ve kterých bylo víno uskladněno, zrály ty nejlepší ročníky i sto let. Zásluhou Římanů se vinná réva rozšířila do všech římských kolonií. Není divu, víno bylo u Římanů velmi oblíbené - nahlédněme do jakékoliv knihy antické moudrosti a citátů na toto téma nalezneme víc než dost. Anakreó, řecký básník, již v polovině 6. století př. n. 1. tvrdil, že „kdykoliv piji víno, starosti usínají". A měl pravdu.

Co se týká konkrétně Rakouska, literatura tvrdí, že vesnice Zagersdorf nedaleko hlavního města Burgenlandu Eisenstadt je zřejmě nejstarší vinařskou vesnicí v Rakousku. Při archeologických vykopávkách z doby halštatské, tedy kolem roku 700 př. n. 1., byla objevena zrna vinných hroznů vinné odrůdy „vitis vinifera". Tím se podařilo unikátní zjištění, že to nebyli Římané, jak se dříve uvádělo, ale již Keltové, kteří do Rakouska vinnou révu přinesli a používali ji nejen k jídlu. Mimochodem, již tehdy uctívali svého boha vína jménem Sucellus, který byl zobrazován v jedné ruce s dřevěnou palicí a ve druhé ruce s pohárem vína. Římané ovšem přispěli k rychlému rozšíření pěstování vinné révy v celé provincii Noricum, především však v údolí Dunaje. Poháry a nádoby na víno jsou dnes k vidění v muzeích. Zásluhu na rozšíření pěstování vinné révy na území dnešního Rakouska měl ve 3. století n. 1. římský císař Probus, i když se jeho kronikáři o kvalitě tohoto vína zmiňovali spíše negativně (mimochodem se stalo rozšiřování vinohradů Probovi osudným. Traduje se, že namáhavé práce ve vinohradech museli vykonávat jeho legionáři, které to tak znechutilo, že Proba zavraždili).

„Jestliže vodou naplníte poháry, nenapíšete nikdy nic moudrého. Ale víno
je kůň Parnasu, ten letí s básníkem do oblak. Bylo to krédo Kratinovo, kterému
jeden pohár nestačil, ale bez peněz na více - jak by měl mít, k Bakchu své
srdce a volání obracel. Jeho dům celý ověnčen se skvěl, révovím obrostlé
měl i obočí - jako symbol toho, že nic nemá být tak uctíváno jako víno.
Kdyby ještě žil - stále by je zbožňoval." (epitaf řeckého básníka Kratina)

Dodnes je tu možné najít divoce rostoucí révu (Vitis vinifera), ze které se usuzuje, že tu byla kdysi doma. Pravděpodobně z ní byly vyšlechtěny některé odrůdy vinné révy, které se potom pěstovaly severně od Alp, především z kvalitních odrůd pěstovaných na Apeninském poloostrově. Většinu významných odrůd, které se dodnes pěstují v této oblasti, je možné odvodit od odrůdy „caucasica". První písemnou listinou, která dokládá pěstování vinné révy v době římské, je z roku 511 životopis svatého Severina, ve kterém jsou zmiňovány vinohrady u Mautern a Wachau.

Po době stěhování národů, která téměř zlikvidovala tradici vinohradnictví, přišla skvělá éra: za časů Karla Velikého (742 - 814), kdy se eho říše dotkla východní části Rakouska, dostalo vinohradnictví mnoho impulzů k pěstování především v podobě návodů, nových metod pěstování révy i výroby vína. Podle kronik, které má např. klášter Melk v Dolním Rakousku, byly dobré a špatné roky na víno. Tak např. rok 1499 byl ročník, který by se dal nazvat „stoletý" ať již množstvím, tak i kvalitou vína: z hroznů bylo tolik moštu, že nestačily nádoby a byly zřizovány „moštové světnice" ze dřeva, v podstatě předchůdci dnešních cisteren. Až do zimy probíhala sklizeň hroznů, takže lze usuzovat, že již v onom roce vyrobili pozdní sběr a ledové víno, byť ještě nebylo známo. Roku 1456 však bylo víno tak špatné kvality, že se údajně nedalo pít a muselo být vylito. Vliv na pěstování vinné revy především podél Dunaje měly bavorské kláštery, a to v 16. a 17. století - tehdy se začal klást důraz na zvyšování kvality odrůd - za císaře Maximiliána L se např. začal poprvé pěstovat výběr suchých vín. Vinohrady se tehdy vinuly až do Horního Rakouska, byly v okolí Salcburku, na jihu zasahovaly až na Semmering, dále byly ve Štýrsku, Tyrolsku, Vorarlbersku a Korutanech - na rozloze asi desetkrát větší, než se vinná réva pěstuje dnes.

„Víno pomáhá lidem vyznamenávat se ve vědách a umění, uspívat v práci
a být šťastnými. Navíc vytváří v nich vlastnost - pomáhat přátelům 
a bližním." (Aristofanés)

Po staletí však zůstalo Dolní Rakousko největším pěstitelem vína a vedlo ostrý konkurenční boj nejen se sousedními Uhrami, jehož vína se stále více dovážela a byla v oblibě, ale také zčásti i s dnešním Burgenlandem. Vláda Habsburků, války a doba reformace, ale především finanční politika a zdanění vína přivedlo vinohradnictví do dlouhá desetiletí trvající krize. Nešlo jen o ceny při prodeji vína, ale také o zdanění při jeho exportu.

„Víno povzbuzuje ducha, rozněcuje srdce, zbavuje neklidu, vyvolává 
veselí. Chudý se pokládá za bohatého, černé chmury a starosti se
rozplývají a čelo se vyjasňuje." (Ovidius)

Znovuobjevení vína a kultury jeho pěstování spadá do období vlády císařovny Marie Terezie. Kromě rozmachu pěstování vína došlo za její vlády také ke sjednocení způsobu zdanění prodeje vína, tyto daně přinášely velké zisky do státní pokladny. Za vlády jejího syna, císaře Josefa II. došlo „k hodině zrodu" tradice „heurige" - prodeje vlastního vína z vlastní úrody ve vlastním domě. 19. století přineslo pro pěstování vína v Evropě, tedy i v Rakousku, období plísňových nemocí vinné révy, které sem byly zavlečeny z USA. K tomu se přidala katastrofa v podobě mšice révové, která zlikvidovala velké množství vinohradů - tato katastrofra se dá přirovnat k morovým epidemiím středověku. V této souvislosti je třeba zmínit práci vinařské školy ve městě Klosterneuburg nedaleko Vídně, kde se podařilo postupně nalézt a vyšlechtit odrůdu, která byla proti mšici révové odolná (evropské odrůdy byly naroubovány na americké podnože). 20. století přineslo nejen další účinné zbraně proti těmto nákazám, mechanizaci, nové metody pěstování a zpracovávání vína, ale také daleko lepší zákonodárství, kterému se podařilo důsledné označení druhů vín a podnítilo pěstování a rozšíření ploch. V této souvislosti uveďme alespoň jedno jméno, které je spojeno s novými pěstitelskými metodami a šlechtěním odrůd vína - profesor Lenz Moser, jehož činnost byla od 20. let 20. století spojena se zvyšováním kvality a kultury pěstování vína v Rakousku. Pro kvalitu a celkové rozšíření ploch k pěstování vinné révy, bylo důležité využít míst, kde se dobré klimatické podmínky mísily s odpovídající kvalitou půdy. Vinařské oblasti vznikaly tradičně podél Dunaje, který působí jako zdroj tepla a vyrovnává teplotní rozdíly. Podobně působí i velké vodní plochy - proto se v posledních desetiletích stále více prosazovala oblast kolem Neziderského jezera.